Robu a děcka sem poslal zahřivať moje lužko do ložnice, bo sem tušil, že Ty tři přišly s čimsi maksymalně dyskretnim. Nalil sem jim po pulce a čekal, co z nich vyleze. Po třeti pulce se na mě Hlavni kura podivala, utřela slzu a pravila, jako spravna kura, enem: „KoKo.“  Nic mi němusela vysvětlovať. To mohlo znamenať jedine – „Konec… Konkurz…“ Postupně mi vyklopily, že starosta potřebuje jako prostilužbu za obdržene dotace na kanalizacu „dobře umistit“ děvuchu jedneho uřednika, no a ředitelske misto v našim ustavu je pry to „prave ořechove“. Konkurzy su včil skoro všude, takže nikomu to něpřide divne. Chvilu sem se zamyslel a spytal se jich, proč mi to vykladaju a co tym sleduju. To se zas na mě očama maleho kocura podivala Nahradni kura a začala ubekavať, že maju dva roky do duchodu, a že ona přece včil naraz němože učiť a chodit po dozoře. Že pry sem jejich posledni šanca. Lupla dvě dalši pulky za sebu, klekla přede mnu, položila mi pazuru na koleno a pravila: „Di do konkurzu, ty jedniny maš šancu, přece němožeš zapomenuť na to všecko krasne u nas.“ Měla pravdu…V tu chvilu se mi palicu prohnaly všecky spominky na ustav a Ty dvě – kolikrat se mnu vydrbaly, kolikrat mě spucovaly, kolikrat po mě pyskovaly, popotahovaly za cypoviny a robily naschvaly. V tu chvilu mě nenapadlo nic ineho – vzal sem listek, napisal na něho „kantor. bloguje.cz“, dal ho Hlavni kuře a řeknul: „Pořadně si to všecky tři pročitejte“ a pak uvidite, co dal. Prvni po sebe nechapavě čuměly, prohližaly listek ze všeckich stran, potym se zvedly a s uklonama odešly. Eště na schodach na mě Nahradni kura volala, že to hned doma na tym internetu prostuduje.

Myslim, že už jich v životě něuvidim…

Tuž ve fabryce je tak fajně, že už sem tu přes rok nic něnapisal. A něnapisal bych asi eště dluho, kdyby se nědavno něodehrala konspiratyvni scena jak z filmu o tajnych službach. Už jakysi čas něrobim u praveho předniho blinkra, bo muj korejsky štajger po pul roce zjistil, že mam na vic, než utahovať tři šrubky. Včil raz za hodinu pochodim na třiceti metrach tam a zpatky a sleduju, esli ostatni fest utahuju. Zbytek šichty sedim v kanclu a pišu hlašeni o tym, jak by se dalo utahovať eště rychlejši a kvalitnějši. Připomina mi to moju kantorsku minulosť, kdy sem chodil po chodbach na dozoře jak šulin a čuměl, esli se děcka nemlati či se synci s děvuchami fyzicky moc nesbližuju. Rozdil je v tym, že včil k temu němusim eště dvaadvacet hodin učiť a prachu mam za to raz tolik.

Ale zpatky k temu, co mě vedlo zas cosik dřistnuť. Sedim tak minuly tyděň večer na gauču a čitam v novinach o trpaslikovi Dobešovi. Když vtym kdosi zazvoni. Prvni sem myslel, že je to sused Jara a chce vysekať ďuru v ledu pro otužilce na jeho bazeně. Otevřu dveře a čumim jak devaťak na scyjotest. Na schodach staly zababuchane v kabatach a šalach tři osoby. Rožnul sem, abych poznal, kery to je a vtym mě malem šlak trefil. Byly to Ty tři. Ano – Hlavni kura, Nahradni kura a kura Jiřina, kera se furt ohlidala za sebe a zašeptala, ať zhasnu a pustim jich dovnitř. Prvni mi blesklo palicu, že kura do domu, Kantor v pruseru, ale než sem se spamatoval, už seděly u nas v obyvaku…

(pokračovani přiště)

Byl sem minuly tyděň s Evženkem na pivisko a vykladal mi fajnu historku. PokusKura pry je posledni dobu cela nepřičetna, bo zahradu, keru obdělava jakysi ten rok, ji partyja krtku zplundrovala za tři dni. Dycky rano se zhrozila, kolik novych krtincu přibylo a bezmocně pozorovala, jak se jeji anglicky travnik měni v minyjaturni napodobeninu okrajovych časti Ostravy.

PokusKura nic nenechala nahodě a po valečne poradě s kurama v kanclu se stavila v nedalekem  velkoskladu pyrotechniky, kde ma jakesi ty chemicke konekse. Na zahradě potym do ďur naladovala munycu a dědinu otřasl druhy Sylvestr. Kury ji totiž poradily, že dezoryjentovany a ohluchly krtek ve štole do paru dni dozajista scypně a ona zas budě mjet misto haldy Wimbledon.

Jake bylo rozčarovani PokusKury, když za tyděň po detonaci začaly krtince znovu přibyvať. Včil se bije do hlavy, bo nejenomže krtek něscypnul, ale na hlucheho krtka včil něpomože ani žadny elektroakustycky plašič…

Snaď PokusKura nězrobi  taku volovinu, jak muj sused Jara, kery při pronasledovani krtka vypustil do ďury na zahradě cely šestnactikubikovy bazen vody a za dva dni se mu do země propadla veranda.

Tak už to dorazilo aji do naši dědiny. Kantor je na Ksychtbuku! Jak nevěřiš, čum vlevo...

Eště včil se mi třepe telefon, jak mi před chvilu volal vychlamany Evženek a popisoval, co se dněska dopoledne robilo v ustavu. Před puldesatu pry Nahradni kura zabuchla dveře u kanclu a valila na autobus. V deset už telefonovala zpatky Hlavni kuře z domu, že se omluva, ale že se ji zdala jakasi tma, myslela, že už je po šichtě, tak šla. To, že cosi neni vpořadku ji doklaplo, až se ji sused se svařečsku kuklu na hlavě spytal, či tež přijela pozorovať ten nebesky ukaz. Holt, zatměni mozku je horši, jak zatměni slunka.

Inač Vam všeckim vinšuju co nejlepši novy rok, co jak nejmiň děcek v třidach a co jak nejvic nul na vyplatnim listku!

Nic, musim valiť, bo tchyňa odjela do Kauflandu a musim do jejiho přijezdu cosi spachať. Dostala pod stromek papuče s napisem „Pani domu“, tuž to chcu rychle převyšivať na „Pani pulky prvniho patra“.

Kdysi se snaď zas ozvu a podřistam …

Čekali bystě članek o zaři, kurach a novym školnim roku, co? Myslitě se podle nadpisa, že se mi narodilo děcko s porodni vahu tři a pul kilo? Nebo že sem vyměnil Filcku za Jawu třiapulu? Nebo že Hlavni kuru konečně přistihli v ustavu ožralu a nadychala tři a pul promile? Musim Vas zklamať. Je to cosi inšiho. Dostal sem totiž nabidku, kera se něodmita a s pisanim mojeho bloga, po třech a pul rokach, končim.

Bo bych ve školstvi zhlupnul a nědožil se duchodu v psychickem zdravi, idu k pasu do Hjundaja montovať pravy předni blinkr. Aspoň přidu na inači myšlenky a trochu zregeneruju po tolika rokach s kurama a děckama. Cele prazdniny sem to tajil, bo zajemcu na ten post bylo asi dvacet a Hlavni kura ma dluhe pařaty. Nakoněc ale pry rozhodlo to, že montera s tytulem tam eště němaju, a že bych moh teoretycky byť, a včil cytuju personalistku, „loajalnim, perspektyvnim a inovatyvnim pracovnikem".

Namětu na članky o našim ustavu a kurach mam sice vpysk, ale co se da robiť, tak už to chodi. Možna raz za čas cosi dřistnu, ale něchcu nic slubovať. Budu včil přece enem značně pracovně vytiženy a budu tež mjeť jakusi tu zodpovědnosť, no ni?

Tuž jak pujdete na ekskurzu do automobilky a zpozorujete mě tam u montažniho pasa, zamavejte pazuru a nenapadně zakvokejte – to budě znameni a ja vum možna tež zamavam, esli mě Korejec u pultu něuvidi. Snaď se mi po jakesi době podaři přimluviť u majstra a protekčně dostanu Evženka k levemu přednimu nebo pravemu zadnimu blinkru, ať je jakasi sranda a neni mu beze mě smutno.

Děkuju Vam za Vaše čitani, komentaře a emajly, na kere sem něodpovidal.

Všeckim kantorum vinšuju cojak nejdřivějši duchod, povyšeni, či lepši robotu, tajak sem teho napřiklad dosahnul ja.

S uctu Vaš Kantor dědinsky...

Včera se vratila tchyňa Blažena z dovolene v Chorvatsku a kromě flašky Rakije mi přivezla aji fajne historky o naši LiterKuře, s keru jela stejnym busem, a s keru se občas potkavala na plaži. Už na cestě do Chorvatska tchyni došlo, že robime ve stejnakem vzdělavacim ustavu, bo LiterKura se s každym při nastupovani vitala a do mikrofonu, kery vyrvala z ruky delegatce, vykladala jak se menuje, kaj meška, co robi a tak dale. Zatimco tchyňa z duchodu ušanovala na luksusni hotel s terasu a bazenem, LiterKura pry bydlela v jakemsi kantorskem bungalovu, bez klimy, v arealu byvaleho pijonyrskeho tabora. Jak v tym hycu němohla usnuť, přespavala ze začatku enem v podprsence na balkoně bungalova. Bo ju tam pry ale s baterku furt očumoval jakysi fusaty Polak Viluš, spala už potym radši v kupelce na dlažbě, kera pry aspoň trochu chladila.

Kun LiterKuře ubyvalo jak čistych trenek, bo hněď prvni den se něchala zlakať plakatem na stromě s napisem: „Masaži na plaži!" Po te proceduře skončila fest dolamana a zamačknuta v plažovem štěrku. Tchyňa se pry tež malem mohla pochcať smichy, jak ju viděla nafukovať třimetrovy člun pyskem, bo to co uvalila za tu masaž, už němohla uvaliť za pumpu. Nakoněc ale LiterKuře zbylo aji na menši vylet loďu. Tam se zas okamžitě po vypluti navalila z Rakije a vina a obtěžovala posadku. Kormidelnika, stareho jadranskeho vlka, kery se menoval Jožko Babič, se pry co chvilu pytala, esli je majitel Babiččina udoli. Jožko už potym radši zrobil paru ostrych manevru kormidlem a LiterKura, aji s paru citlivějšima jednicama, valila grcať přes palubu na delfiny.

Největši sranda ale byla, že se LiterKura u mořa celu dobu mazala padesatku, bo myslela, že to čislo na opalovacim kremu je podle věku. Domu tym padem přijela bila, jak čerstvě vymalovany chliv.

Ani se mi to všecko nechtělo věřiť a pytal sem se tchyně, esli mi nevali, jak sused Jara, kery mi tvrdil, že se mu ani trochu něrosi nove plastove okna. Raz k němu přijela taksikem jakasi děvucha, tuž sem se chtěl jeho kupelkovym okněm mrknuť, co je to zač a hovno sem viděl. Kecal! Okno zarosene od vrchu až nadul. To sem trochu odbočil.

Tchyňa ale vytahla mobil a ukazala mi fotku, kera mluvila za všecko. Byla na ni fakt naša LiterKura, jak je přisata k chlopovi u kormidla a pazurama ho drži za knir. Borok Babič!

Su ve společnosti iste tendence označovať prazdniny, z pohledu kantora – pisalka, jako „ogurkovu sezonu". Po moji tydenni pracovni navštěvě u stryka v Goroliji se ale spiš nabizi označeni „trpasliči sezona". Muj stryk Juzek meška v Komorni Lhotce (dla polskich braci – Ligotka Kameralna) a minuly tyděň sem mu pomahal vyklizať celu huru, bo tam chce pro svoje vnuky zbudovať letni skautske sidlo. Tuž bordel tam byl něobadany a naplnili sme tři velkoobjemove kontejnery.

Mezy všeckim tym marasem, něpotřebnym nabytkem, sklinkama, škopkama, butama a senem sem ale našel cosi zvlaštniho. Prvni sem myslel, že v tym prachu blbě vidim. Pro istotu sem vyšel ven na slunko, abych se ujistil, že čitam dobře. A fakt, v pazurach sem držel ručně pisanu knižku s nazvem „Książka kucharska krasnoludkowa", to znači „Trpasliči kuchařka". Napadlo mě, že tam najdu recepty pro děcka, něbo recepty pro člověka maleho vzrustu, aby se co jak nejvic vytahnul, ale to sem se mylil. Jak sem přeletěl paru stranek, pochopil sem, že se jedna o navody na připravu pokrmu z trpasliku. Valil sem okamžitě zpatky na huru za strykem a ukazal mu svuj objev. Podival se na to, pokyval hlavu a pravil: „Ja, ja, tuž to je po mojim dědovi". Potym pokračoval v zametaňu, jakoby nic. Chtěl sem po nim vysvětleni, bo jako velky synek už na trpalsiky něvěřim, natož abych se představil, že bych se nima nacpaval.

„Su tudy, každy Gorol to vi. A jak byla dluha zima, či se něurodilo, tuž co ineho luďam zbyvalo. Žrali, co se pohlo. A včil, s tu finačni kryzu, už jich začinaju žrať zas!" odpověděl mi stryk a ja sem si zrazu připadal jak v inym světě. Eště mi potym večer u piva prozradil paru informaci. Děda mu raz pravil, že ti nejlibovějši trpaslici žiju v kopcach pod Godulu mezy pamatnikem a Ondrašem. Nejtučnějši se zas vyskytuju kusek nad bylinnyma lazňama. V dvaašedesatym roku pry jich tu bylo tolik, že se dali přimo nabirať lopatama. Po revoluci už všeci mysleli, že vymřeli, ale loni stryk osobně viděl, jak skupina osmi trpasliku nabira vodu z Raztoky do kelimku od jogurtu. V lužku před spanim sem tu knižku prolistoval celu. V noci se mi snilo, jak stojim před trestnim trybunalem v Haagu, se sluchatkama na ušach, obžalovany za genocydu na gorolske trpasliči menšině.

Rano, při pohledu na kuchařku, kera ležela na nočnim stolku, mi něbylo dvakrat dobře. Rozlučil sem se s Juzkem a odejchal domu. Až přijedu přiště, pry mě do tych zminěnych mist pod Godulu osobně zavedě. Kuchařku mam doma, před robu a děckama dobře schovanu a sem docela zvědavy na dalši navštěvu Komorni Lhotky.

Pro ty, keři snad eště nad tym všeckim kruti hlavu, přikladam jeden z receptu přetlumočeny do moji lašske mateřštiny:

Gorolska trpasliči polivka (Gorolska zupa krasnoludkowa)

Potřebujeme:
1 liter vody, 2-3 česrtve trpasliky, cybulu, sadlo, kmin, sul

Postup:
Nakrajenu cybulu osmahneme na sadle, přilijeme vodu, sypněme soli a pokminujeme. Přidame 2-3 trpasliky a pulhodiny vařime. Před vhozenim do hrňca je dobre jich chvilu lechtať lyžku na patě, aby se uvolnili, něztuhli a nězhořkli. Při vařeňu je nutne trpasliky přidržovať vařechu u dna, bo někeři maju snahu nadzvihnuť pokličku a zdrhnuť. Kdo ma radši slanějši, přida trpasliky nachytane odpoledně, kdy su po šichtě pořadně spoceni. Čopky a pasky je lepši před podavanim scediť.

Tak sem se přece enem dožil dalšich prazdnin. Po rozdani vysvědčeni sem pro istotu opustil ustav mezy prvnima, abych nahodu něbyl pověřeny jakymsi prazdninovym ukolem. Jak sem prochazal kolem sborovny, zahlidnul sem EkoKuru, kera kopirovala materyjaly na cely přišti školni rok, bo tuši, že s jejima pěti tisicama kopijama za rok budě brzy koněc.

Přiznam se, že sem byl už cely červen netrpělivy jak suseduv pes Ajaks, kery raz za tyděň vyhliža kastrol s kuskem žvanca. Už se pry borok snažil tlapku vyťukať čislo na Kubišku a Srstku.

Kury už se bezteho potapjaju v Rudym mořu, akorat ja tu s děckama jezdim na třikolce kolem chalupy. Možna eště HistorKura je doma. Planovala zajezd na Malorku, ale po shlednuti všeckich dilu Leteckych katastrof se to rozmyslela. Pry budě radši cele prazdniny ležeť za barakem na lehatku u lavora, než v troskach čartroveho Bojinga. A z potapjani ma tež strach. Pry je lepši, když se ožere sama doma, než aby ju ožraly ryby na dně Středozemniho mořa.

Inač sranda byla, jak se v červnu kury prvostupňove vratily z vyletu v ZOO a všeckim nadšeně vykladaly, jak tam jakysi kantor sponzoruje kura bambusoveho. Kdyby enem tušily... Kdovi, jak to budě s vyletama přišti rok, bo čtvrťaci byli letos v tym Dynoparku a třidni kura musela řešiť hneď dva prusery. Jenda Hrtoň si totiž pujčil prachy skoro od cele třidy a nakupil dvaceť obřich dynovajec, z kerych se mu v kyblu s vodu vylihlo dvaceť přišer. Potym zjistil, že něma z čeho ostatnim ty prachy vratiť, bo na celu jejich familiju je uvalena ekzekuca. Dalši pozdviženi zpusobila Daša Kulhankova, nejmenši děvucha ze třridy. Ta se při 3D projekci tak vyhukala, jak proti ni z platna vyletěla jakasi hruzostrašna prakura, že tři dni něpromluvila ani slovo, enem svirala v pěstičce 3D bryle a jeji rodiče museli vyhledať pomoc odbornika. Nejlepši ale byla třidni kura šeste be, kera uspořadala pěši vylet do vedlejši dědiny a vybirala od děcek po stovce.

Eště před prazdninama sem tež otestoval kontrolni mechanysmy v našim ustavu. Nahradni kura totiž kontrolovala třidni knihy a už měsic předem lamentovala, kolik času tym stravi, jak zodpovědně to musi zrobiť, a že by to nikomu něpřala. Bo vim, jak je Nahradni kura zodpovědna, napisal sem na zkušku do jedne kolonky mezy ostatni zapisy toto: „Zdravi Tě Kantor dědinsky!" Moja třidni kniha byla vyhodnocena jako jedna z nejlepšich, takže aspoň vim, jake to s tu kontrolu je.

Koněčně trochu sprchlo. Sused Jara pravil, že take hyce, jak byly ten tyděň, pamatuje naposledy v rubani na Stařiču.

V našim ustavu z teho vedra přestala fungovať aji hyperaktyvni tabula a kury byly nahrane, bo už zapomněly, co je knižka, křida a pysk. Děcka o přestavkach polihavaly na chodbě přilepene vlastnim potem k linoleu a sedmaci v pracovkach vyrabjali vějiře. PokusKura zas s osmakama ve fyzice, za pomoci vyřazene vrtule z motoroveho rogala a stavebnice „Mlady elektronyk", zkonstruovala obři ventylator. Postupně sme se  uněho všeci střidali, než vcucnul LiterKuře paruku a zadřel se. Byl to fakt něuvjeřitelny hyc jak byk, bo aji chladnokrevnik Peťa Klimeš z moji třidy poprve v tym školnim roku svliknul svoju černu mikynu a chlampal s ostatnima vodu u umyvadla na hajzlu. Největši pozdviženi ale zpusobila MyšoKura. V přehřate učebně, v kere eště piřtapjalo dvaceť puštěnych komputeru, pry učila zahalena enem v jakemsi kusku velmi pruhledne latky. Devaťaci na chodbě potym pravili, že informatyka je fakt enem o jedničkach a nulach.

Inač Hlavni Kura se snažila do ustavu pro přišti školni rok zverbovať jakehosi noveho chlopa. Jak to ale u nas viděl, okamžitě zdrhnul – vypil kafe, sežral nabidnuty dezert a dezertoval.